K čemu zisk ?

A nyní přicházíme k základnímu problému. Proč ti co mají velké příjmy, proč ti co mají ve svých firmách velké zisky, proč ti co vydělávají na hře, které se říká kapitálový trh, vydělané peníze nevezmou a neinvestují je do české výroby, do nových technologií a nerozmnožují tak svůj majetek jako například velcí šéfové západních firem z oblasti počítačů, komunikací a pod.

Na vině je jedna drobnost. Drobnost, fajnůstka jak by řekl ekonom Vašek, mezi dvěma sety, tenisového turnaje velebohů. Tou fajnůstkou, kterou se ještě nikdo ze závislých i nezávislých ekonomů neodvážil přesně pojmenovat, je míra zisku. Míra zisku je stejným ukazatelem jako inflace, deficit zahraničního obchodu nebo produktivita.

Míra zisku je ukazatelem, který naprosto přesně říká jak moc se vyplatí podnikat. Jak moc se vyplatí investovat, jak moc se vyplatí investovat do technického rozvoje, do vývoje, vědy, vzdělání, jak vůbec se vyplatí žít v reálné ekonomice a dávat si vysoké cíle.

A právě základním problémem nastavení naší ekonomiky je nízká míra zisku. Všechny parametry ekonomiky, jdou totiž jako naschvál proti sobě. Nelze mít nízkou inflaci a vysokou míru zisku. Ale, jak již víme Vašek a cnb-boys fandí inflaci. Chudák míra zisku.

Podnikatel by byl blbej kdyby poctivě vydělané, či nakradené peníze, pořád se mi to plete, investoval do rozvoje výroby, když mu to přinese míň peněz než menší, ale jistá a navíc rychlá, spekulace s majetkem.

Máte-li novou ženu, známost kterou jste si už jako zralý a bohatý muž omrknul na recepci, nikdy nezačnete přemýšlet, že by měla umět vařit, zašívat ponožky, hrát dobře na klavír, rozumět literatuře, být navíc právnička, hrát dobře tenis, být starostlivou matkou, čistotnou hospodyňkou, která na chalupě zavařuje každou okurku a plete dětem svetry. Již přečtení této věty budí smích a údiv. To že by někdo požadoval ? A navíc ještě sex ? To vše prostě najednou nejde. Buď je žena pracovitá hospodyňka a nebo mrcha. Buď je hezká a sexy a nebo chytrá. Buď zašívá ponožky a nebo je právničkou. Všechno dohromady nejde. Jsou však i vyjimky, abych neurazil.

A stejné je to s inflací, mírou zisku, produktivitou, růstem mezd, investicemi do vývoje, atd. Vrátíme-li se do prvního roku po ovce, nelze říct, že ekonomika nebyla nějak nastavena. Poměry mezi jejími jednotlivými parametr byly nastaveny uměle, na západ byla zeď, všechno bylo řízeno.

A právě po sametovce přišel čas, kdy bylo třeba všechno přestavit. Přiznám se, že mojí představou bylo to, že se nejdříve provede důsledná analýza toho jak to fungovalo. Nezkoušejte ani říct, že to nefungovalo. Bylo na dálnice, na metro, na sport, na kulturu, na ROH rekreace, na byty, já koupil družstevní za 20 tisíc. Neříkám jak to bylo uděláno na čí úkor a co na druhé straně nefungovalo. Přesto však trvám na tom, že se to mělo popsat, zmapovat a dát do počítače. Pak jsme si měli udělat počítačový simulační model toho co hodláme změnit a jak se to projeví za rok, za dva či pět.

Místo toho, jak řekl Vašek jsme to nechali na ekonomice. Tržní vztahy dostaly zelenou. Tržní ekonomika je spasení. Tržní ekonomika vše vyřeší sama. Tržní ekonomika je však tržní teď. Nemyslí automaticky, pokud jí neovlivníme, na budoucí zisky, ale myslí jen na to kolik to hodí teď. Kde by se také najednou vzala ta skutečně tržní ekonomika, za předpokladu, že u nás neběží po desetiletí a že tedy nemá historii? V době globální ekonomiky a internetu nelze začít stavět na baťovských principech, to je jen nostalgie. Kde by také ta ekonomika vzala paměť našich otců, rodové zásady a ohled na budoucnost firmy. Jak by ze zelináře, který celý život za socializmu kradl a myslel jen ze dne na den, vyrostl podnikatel, který orientuje vývoj své firmy s ohledem na ziskovost v budoucích deseti letech. Ty pětiletky nebyla jen sranda.

Po sametovce jsem slyšel jednu zajímavou úvahu. Úspěšnost podnikání se měří jenom budoucími zisky. A budoucími bylo myšleno budoucími, trvale rostoucími a trvale udržitelnými zisky.

Když hodíme deset vyhladovělých krys do skladu masa, nemůžeme očekávat, že si řeknou: “ Hele holky pomalu, pomalu, sežereme-li všechno teď, nebudeme mít na potom “. A my jsme byli víc než vyhladovělí. A budoucnost nám Vašek slíbil dobrou. To světlo jsme jasně viděli a tak jsme začali fandit tunelům. Hlavně aby bylo všechno rychle. Soukromé školy, manažérská studia, bazény, auta, zahraniční dovolené, bordely, fitcentra. Na investice do výroby, vývoj a inovace jaksi nezbylo času ani peněz.

Parametry ekonomiky se začaly nastavovat jaksi samy. Vašek si pamatoval nejvíc na inflaci. A tak ji držel. Když mu na socialistické vysoké škole přednášeli o míře zisku, asi měl zrovna basketbalový turnaj s moskevským Dynamem. Jinak si to nedovedu vysvětlit. A nebo se to tehdy učilo jinak.

Je také pravda, že zahraniční pozorovatelé a ekonomové, kteří nás po revoluci hodnotili zvenku, nás tlačili především k nízké inflaci. Vaška si vybrali pro jeho samolibost a hladili ho, chválili a tleskali mu na ekonomických fórech. Co sním také ti kapitalisté měli dělat. Říkal si o to sám. Rozumně vzato, může mít ten koho v budoucnu můžete ohrožovat konkurenceschopnými výrobky, zájem vás ponoukat k opatrnosti, k investicím do technologií, do vývoje a pod.? Asi ne, byl by blbec. Zvláště, když už si tehdy v té době vybíral obory v kterých musí dojít k útlumu aby nebyly ohroženy jejich ocelárny, válcovny trub a výrobci nákladních aut.

Zkuste dnes přijít do jakékoliv banky se zahraniční účastí a vyprávějte, že chcete vyrábět srovnatelný výrobek jako v ES. Poženou vás do komerčky nebo do spořitelny. Na to sem ty prachy netahali abychom je jednou dohnali a vyráběli jim stejné zboží, kterého se potřebují pro nadvýrobu zbavit.

Kdyby si tehdy, a stačilo by i teď, vzal někdo do ruky nabídky zahraničních bazarů s ojetými užitkovými, stavebními, komunálnímu a speciálními nákladními automobily, zjistil jak velký je přetlak tohoto zboží je v Německu, Holandsku a jinde na trhu s těmito, mírně ojetými auty, asi by nikdo nefandil Tatře, Liazu nebo Ávii. Nechtěl bych vidět odměnu panu Dlouhému, že našel Stehlíka, fandu, který věřil, že se dá čůrat proti větru a že česká ocel může být lepší a levnější. Nesmí být lepší! Mimo jiné, když stál Stehlík před prvním problémem, že musí kupovat veškeré energie od zdroje, který patřil dříve do komplexu fabriky kterou koupil, měl začít buď střílet a nebo to okamžitě položit a vrátit. A když střílet, první měl trefit toho Dlouhého.

Ale vraťme se k základní myšlence. Když se kdokoliv rozmýšlí co udělat s vydělanými penězi, je jeho základním motivem rozšíření jeho majetku, čili zisk. Krátkodobý, okamžitý zisk je nejlepší. O možnostech dlouhodobého zisku začínáme přemýšlet až tehdy, když s naprostou jistotou víme, že nám v budoucnosti přinese větší sumu zisků, ovšem s ohledem na inflaci a s pevnou vírou, že si to v budoucnu lze lépe užít. Jinak to nemá smysl. Zvyky, platící v západních ekonomikách, ekonomikách s tržní historií, které berou v úvahu i potřebu zanechat firmu svým následovníkům, za cenu přežití několika roků krize s nízkým ziskem, u nás chybí. Urvi co urvi a hned.

Nastavení současné ekonomiky se vyznačuje poněkud pokřivenými parametry. To že inflace, kterou do nekonečna sledujeme jako modlu, je jen pseudoinflace, jsme už řekli. Vzpomeň na manželku a na chatu. Míra zisku zato není pseudomíra. Ta je reálná.

Dnešní míra zisku je ale směšná, minimální, reálně reálně v procentech. Nelze říci, že se v západní ekonomice nevyskytují firmy, či období, kdy je míra zisku relativně nízká. Podniky však historicky stojí na pevných nohou, mají již nasyslený vlastní kapitál, nemusí si na vše půjčovat. Půjčuje-li si podnik na materiál, který ve výrobě zhodnotí a zakrátko výrobky prodá, je to dobré. Půjčuje-li si podnik na placení daní a poplatků, na nevýrobní mzdy, na placení sociálního pojištění, na reklamu a odvoz popelnic, je to zlé. A tak tomu je u nás.

Výsledkem této skutečnosti je to, že s majetkem, který jsem vyspekuloval, vytuneloval, nebo koupil se nevyplatí podnikat. Nevyplatí se v něm podnikat, protože se tím málo získá. Je malý zisk. Stane se z vás generátor mezd, sociálních nákladů, živíte Telecom, Eurotel, dodavatele elektřiny, vody a ostatních nákladových a navíc odstřihnutelných služeb. Nemáte na rozvoj, na klidný život. Každá chyba znamená téměř konec. Nemůžete ji napravit poskytnutím slev, výprodejem či likvidací neprodejného zboží. Nemůžete růst, nemůžete soutěžit. Můžete se z toho akorát po… Máte prostě pocit, že míříte do černé díry.

Kdybych měl popsat co je to černá díra, asi bych měl problém. Přesně nevím. Stejnou představu však máme všichni, kteří jsme zkusili podnikat, o našem podnikatelském prostředí. Také jej nedokážeme popsat. Je to hra bez pravidel, nebo možná hra s pravidly, které připomínají beztvarou masu mýdlové pěny končící ve výlevce umyvadla. Nelze to uchopit, nelze to popsat ani uschovat. Končí to v černé díře. Stejně, jako každodenní snažení dosáhnout podnikatelské cíle, které jsme si vysnili. Nepomohou plány, projekty, zásady, opatrnost, poctivá práce. Nepomohou ani školení, příručky, daňové kontroly a rady zkušenějších. Vždycky nás to nakonec táhne někam dolů, společně s rostoucími náklady, klesající koupěschopností zákazníků a tudíž klesajícími zisky. Už není z čeho brát, peníze nejsou, nejsou úvěry, prodali jsme chalupu, máme jen firmu, zařízení, auta a zaměstnance. Jen pouhá myšlenka co by stálo peněz toho nechat a jít do fronty na Pracovní úřad nás děsí. Představte si například doplácet DPH za všechno co jsme si do firmy pořídili. Většina z nás se dostala do situace, kdy pouhé základní náklady v naší firmě, tedy náklady bez kterých nelze ani otevřít krám, natož kupovat a prodávat zboží, jsou podnikatelsky smrtelné.

Povšimněme si například kategorie odstřihnutelných služeb. Nezaplatí-li vám někdo za zboží, můžete na něj akorát poslat psy. Odstřihnutelné služby hrozí odstřihnutím. Eurotel má na to například perfektní způsob. Nezaplatíte-li včas, přepne se váš mobil na hlasovou schránku a trhni si, každý se ti dovolá, ty ne. Díky za tu službu, jste varován. Telecom to ustřihne rovnou. Za znovuzapojení jednoho odstřihnutého telefonu u Telecomu zaplatíte osm set korun, jestliže vám odpojili 6 telefonů, je to dost. Čekají vás stejné problémy za měsíc. A tak pořád dokola. Odstřihnutelnými službami jsou také voda, elektrika, plyn, nájemné za nebytové prostory, atd. Stejně tak tomu je u sociálního pojištění, daní a poplatků. A těchto nákladů se nezbavíte. Jsou to bohužel ty, s kterými musíte denně podnikat. Další náklady jsou sice neodtřihatelné, jsou však nezbytné a jejich zdražování má multiplikační efekt. Zvedne-li se cena benzínu, nezvedne se jen vám. Zvedne se vašemu dodavateli, zvedne se Telecomu a dodavateli Telecomu. Dodavatel Telecomu zvedne ceny kabelů o dopravu. Telecom zvedne ceny a ty zvednou ceny vašeho dopravce, kterému se navíc již zvedla cena benzínu a telefonů. Míra zisku klesne. Ceny nemohou nahoru kvůli inflaci a snížené poptávce zákazníků, která je nižší o zisk Telecomu a dodavatelů benzínu.

Jestliže jsem však získal moji továrnu za 5 miliónů a mohu jí hned prodat za 6, nebo třeba jen její část, je to daleko radostnější situace. Dovedete si představit, za jak dlouho vydělám řádným podnikáním milión ? To snad ani nejde. Spekulace je lepší a rychlejší.

Navíc, ti co vyspekulovali, vytunelovali továrny a jiné majetky, nejsou zrovna z těch kdož umějí vyrábět, nebo alespoň mají jasnou představu jak to zařídit aby se našel vhodný výrobek, aby měl vysokou technickou úroveň a dobře se prodával. A navíc se ziskem, který se vyplatí. Je to začarovaný kruh české transformace.

Navíc je to i otázka struktury vlastníků, manažérů a výrobních pracovníků. Budeme-li jednou hodnotit, co se vlastně prvních deset roků po ovce u nás dělo, zjistím, že se pouze hledali vlastníci. Teprve teď musí vlastníci přijít na to, že umějí vlastnit, tedy že měli schopnost sehnat potřebný kapitál, protože byli draví a nekompromisní. A musí přijít na to, že ne vždy umějí s nabytým majetkem hospodařit. Že v řadě případů nemají výrobní znalosti, schopnosti přímo řídit podřízené a že to ani nechtějí, že jim samotná úloha vlastnit plně vyhovuje. Bude tedy třeba aby si našli výkonné pracovníky, ředitele a manažéry aby je zastupovali. Ovšem takové, kteří chtějí řídit a vést, ale neumějí nebo neměli to štěstí vlastnit. Tito však musí být odhodláni plnit úlohy vlastníků, pečovat jim o majetek, rozmnožovat jej. A to nejen k dobru svému, tak jak je to zvykem, ale k dobru vlastníka. Tyto vztahy jsou další příčinou dnešního stavu ekonomiky. Vidím to tak na dalších deset let.

Mezitím si ale noví ředitelé a majitelé musí najít ještě výrobní, obchodní a vývojové pracovníky na střední úroveň řízení podniků, kteří jsou dalším mezistupněm celého výrobního a obchodního systému. Ti pak musí jen poctivě pracovat, nepokukovat po vlastním podnikání ani po ředitelování a vydělávat si každodenní prací pro ty nahoře. Smutné je, že těm dole za chvíli dojde, že pracují pro někoho jiného a budou se ptát, jakýpak je to rozdíl pracovat pro komunisty a nebo pro novodobé kapitalisty. Prostě žádný. Či snad z jejich pohledu je to horší. Je třeba větší kázeň, pečlivost a více iniciativy. Přitom jsme tak zblblí, že slovo iniciativa v nás automaticky vyvolává vzpomínky na socialistické poměry.

A to jsme ještě zapomněli na první stupeň hierarchie a to jsou investoři. Prostě lidé kteří vůbec nevlastní, neřídí a nevyrábějí. Investoři vlastní peníze a ty investují do společností jiných vlastníků. A pozor. Hlavním důvodem proč se k nám nehrne zahraniční kapitál, nejsou vysoké daně či drahé taxíky. Hlavním, základním a nepřekonatelným důvodem je malá míra zisku!

Problémy investorských, vlastnických a výkonných struktur v podnikání některým podnikatelům došly někdy mezi pátým až desátým rokem podnikání. Některým teprve dojdou.

Představte si podnikatele, který měl to štěstí a získal v restituci 20 miliónů. Vyrábí třeba brusky. Tento podnikatel, dříve pracující jako mistr v národním podniku BRUSKA, začínal jako každý jiný. Nejdříve těžil z toho co se naučil za komunistů, později začal přemýšlet o vylepšení svých výrobků, vyvíjí si dnes nové modely a úspěšně je vyrábí.

Dovedete si vůbec představit jeho složitý život ? Schizofrenie je proti tomu nic. Je vlastním investorem, majitelem, ředitelem a vývojovým pracovníkem. Za těch 20 miliónů si totiž nemohl dopřát ten přepych a vybudovat si patřičné stupně řízení, nezbývá mu na to ta správná část zisku a navíc, čím více stupňů, tím horší kontrola a větší ztráty.

A teď ten podnikatel sedí ve vývojové dílně a vymýšlí nový výrobek. Hlas vývojáře mu diktuje nové a nové funkce brusky, hlavou mu jdou mikročipy do řídícího systému. Druhý hlas ředitele však říká: “ Kdo to bude vyrábět? Musíme přibrat elektroniky, rozšířit znalostí servisních techniků, zvládnout nové technologie “. Vývojář říká: “ Ale proboha ten výrobek za to stojí, bude konkurenceschopný “. Z jiné části mozku se ozývá majitel: “ Pánové, bude to rentabilní ? Dosahujeme takových zisků, aby jsme z nich mohli financovat nový výrobek, co zcela nový marketing, reklama, prospekty, to bude peněz. “ A aby nebylo všemu konec, z posledního zbytku mozku se ozývá investor: “ Zase budeš chtít peníze ? Jednak je už nemám a jednak jsem slíbil ženě na dovolenou a holce na barák. “ V tom se ozve z domu skutečná manželka: “ Přestaň blbnout a pojď mi zapnout vlny do bazénu, Karle. Že se nato nevykašleš tak dlouho pracovat, vono ti to neuteče…. “. Ani nevíte co vlastně jste. Investor ? Vlastník ? Ředitel ? Manažér ? Vývojář ? Nebo manžel ? Nebo vůl ? Být cokoliv z toho samostatně, mimo toho posledního, potřebuje peníze pro ty ostatní co na vás budou makat. A ještě to je obrovské riziko.

Každý podnikatel ví jak to dnes funguje. I ten nejlepší obchodní manažér vám po dvou letech uteče. Navíc s firemní databází odběratelů, založí si vlastní firmu s dělá vám levnější konkurenci. Hospody jsou plné dělníků už v deset ráno, materiál a nářadí se krade stejně jako dřív. Nemluvím už o telefonování z podniku, nošení si papíru a kancelářských potřeb domů, nadbytečném používání služebního auta, atd. Lepší ředitel by chtěl měsíčně 40 tisíc. A investor 30 % zisku ročně.

Jestliže pak narychlo zkrachujete a do poslední chvíle věříte, že se z toho dostanete, musíte dát zaměstnancům dvojměsíční výpověď a tříměsíční odstupné. Mezitím už však firma nepracuje, nemáte na sociální pojištění, daň ze mzdy a zdravotní pojištění, následují penále a další dluhy. Co dá kdo vám ? Co vám zbude ?

Proto se podnikat nevyplatí. Vyplatí se s majetkem spekulovat, krást a tunelovat. Většina podnikatelů už dnes podniká proto, že z toho nemůže vyskočit, podniká ze setrvačnosti a přizpůsobuje se. Podnikatelé zaléhávají na madrace. A z madrace se na svět dívá jinak. I na daně.

Placení daní je odměna státu. Odměna za to, že mohu podnikat, že pro mne stát vytváří podnikatelské prostředí, zákony na ochranu slušného trhu, že stát pomáhá chránit můj majetek, že se postará o zdraví moje i mých zaměstnanců, atd., atd. Daně proto platím rád, dobrovolně a držím hubu.

Má to však háčky. K placení daní totiž nejsme vychováni. Doba, kdy každá urvaná koruna na úkor státu, bylo malé hrdinství, partyzánština, kterou jsme se stavěli proti moci, není daleko. Myslím že jsme tomu výstižně říkali: “ Co můžeš urvat, urvi. Co můžeš zkurvit, zkurvi. “ a nebo “ Kdo nekrade, okrádá rodinu “. Druhým problémem je, že jsme velice brzy přišli na to, že placení daní se nevyplatí. Jednak těm co je neplatí se nic nestane, jednak stát jaksi nevrací to co za slušné placení daní vrátit má a musí. Žádná ochrana, žádné zákony, žádné slušné prostředí. Tak tedy, za co ?

Pamatuji si, je to tak šest let na geniální vývody pana ministra Vodičky. Tehdy pravil: “ Co si ti podnikatelé stěžují na vysoké sazby sociálního a zdravotního pojištění. Vždyť určitou část platí stát, další část platí podnikatel a část platí sám zaměstnanec “. Jenom blbec neprohlédne, že státu, v dani ze zisku, a zaměstnanci, v dani ze mzdy, dal ty peníze konec konců podnikatel. Je to logické. Kladné peníze, tedy nově vytvořená hodnota plyne jen a jen z podnikatelské činnosti a tak musí být veškeré náklady ve společnosti kryty z aktivní činnosti podnikatelů a firem. Zapomeneme-li to, že stát může mít někde, třeba na Hradě, zlatý důl a z toho část nákladů krýt.

Tedy z daní a poplatků je živ pan prezident, učitel, policajt, úředník státní správy i vrah odsouzený na doživotí. Vždycky jsem si proto myslel, že u dveří každého podnikatele občas někdo zazvoní a zeptá se: “ Prosím vás, pane podnikateli, když už jste se rozhodl věnovat svůj život podnikání, berete ne sebe riziko neúspěchu a máte v tom celý svůj majetek dokonce i dům jste zadlužil bance, nepotřebujete něco. Vždyť nás všechny živíte! Nechcete třeba pomoci při zápisu do obchodního rejstříku, nebo při zápisu do katastru nemovitostí, těch půl roku je dost, že ? Tak tedy aspoň pardon.” Nic. Nikdo nezvoní.

Podívejme se kam to vede, když český podnikatel lehne na madrace a zařekne se, že stát nedostane nic. Mám Hrušky, Franta má jablka. Tedy ne eurojablka. Naše “jabka”. V normální prvobytně pospolné společnosti, kterou sice jsme, ale hrajeme si na tržní ekonomiku, by jsme si ty bedny vyměnili. Na tak u nás. Oba si tedy vystavíme fakturu na 100 tis. Korun. Oba si připočteme DPH. Pro jistotu DPH oba nezaplatíme, ale na vstupu si jej odečteme, stát nám to zaplatí. Ani faktury si nehodláme zaplatit. Státu pak dlužíme dvakrát daň ze zisku, dvakrát DPH a ještě jsme jej oba na vstupu od státu vyždímali. Celkové zadlužení v naší malé ekonomice je 200 tisíc. Dluh na dani z příjmu je dejme tomu 40 tisíc, dluh na DPH je 44 tisíc. A jen tak, aby řeč nestála já jsem svoje nově nabytá jablka a Franta své koupené hrušky prodali dále. Stejným způsobem. Státe plač. Nejsme blbci. Na tohle skončilo Rusko i když bylo trochu větší. Děláme co se vyplatí. Je to tržní.

Byl konec roku 1998, ekonomika je v krizi a mnoho podniků nebude mít zisky. Stát se tom dozví až v březnu, či spíše v červnu 1999. Protože je stát šikovný, vybírá celý rok 50 % zálohy na daň z příjmu z poslední známé daňové povinnosti. Dovedete si představit tu ránu až to bude muset v příštím roce podnikům vracet ? Normálně to stát vrací z nově zaplacených daní prosperujících podniků. Je však otázkou zda budou.

Stálo by za to zjistit, kolik daňových nedoplatků, vzniklo na základě fiktivních transakcí a nikdy nezaplacených obchodů. Ještě zajímavější by bylo zjistit, kolik daní nebylo vůbec vyměřeno.

Dnešní rozhovor obchodníků vypadá asi takto: Jak to chceš? S DPH, bez, s papírem, bez? V každém případě však keš. Prvobytně pospolná společnost, ovečka, koza. Jsme tam zpátky. Všechno umíme.

Někdo tvrdí, že za tím vším stojí morálka. To by asi řekl Vašek z Hradu. Někdo tvrdí, že chybí přísnost daňových orgánů. To zase platí tehdy, je-li daň reálně vyměřená a je z čeho brát. Pravda je jinde. Platit daň se musí vyplatit. A jsme u míry zisku. Udělej z vody hody, říkávala babička.

Daň si vyměřuje sám podnikatel tím, že pravdivě přiznává všechny skutečnosti v účetnictví. Daň platí ze svého obratu či zisku sám podnikatel. Musí mít ale z čeho platit. Musí se mu vyplatit, že daň zaplatí. Vyplatit, znamená, že tím získá možnost dále podnikat, nebo že se zbaví problémů, když jí nezaplatí. V každém případě musí být daň reálná. V prostředí v kterém podnikateli nezbývají při slušném podnikání peněžní prostředky na inovace, rozvoj, konkurenceschopnost, na investice do zaměstnanců, je každá zaplacená daň drahá. Není prostě důvodu jí platit. Stačí snížit oficiální platy, koupit umělé náklady, zatajit část příjmů, koupit zkrachovalé s.r.o. s účetní ztrátou. Je to prostě tržní. Podnikáme přece proto abychom vydělali, ne proto abychom celý rok platili daně z mezd, DPH, sociální a zdravotní odvody, platy, režijní náklady a na konci roku nejenom neměli reálný zisk, ale navíc jsme z toho ještě zaplatili daň z příjmů ? Asi jsme zase u míry zisku.

A teď pozor. Dostáváme se k úplnému jádru věci. K úplnému základu všech problémů posledních roků. Dostáváme se k zlatému pravidlu podnikání, činnosti z které vznikají všechny kladné přírůstky s kterými může naše společnost počítat a financovat svůj rozvoj.

Je zajímavé, že jsme beze zbytku přiznali všem relativně samostatným systémům existenci jistého rovnovážného stavu, který si regulují a udržují. Ekologie, živočišný svět a rostlinná říše, moře, vzduch, počasí, hurikány a sopky. Všude tam uznáváme sytém koloběhu energie, hmoty, vzduchu, života a smrti. Nikdo z nás se neodváží nařídit větru ať se zastaví, nikdo se neodváží vyhubit všechny žraloky, protože žerou malé rybky. A když se o něco pokusíme, přemnoží se jiný druh, ještě horší.

Zato Vašek a pánové z ČNB poručí inflaci stop. Inflaci, která je přirozeným měřítkem, ne počátečním stavem a výchozím parametrem ekonomiky. Sníží tím obrátkovost ekonomiky, sníží míru zisku, cenotvornou sílu ekonomických subjektů a otřese samotnými základy podnikání, čili zlikviduje všechny důvodu, kvůli kterým ekonomické subjekty podnikají.

Na druhé straně, ale všechna čest Centrální bance. Brání zuby nehty myšlenku, že není možné nalít do nerestrukturalizované ekonomiky peníze. Zkusí-li to vláda a oddluží-li jediný podnik, tak o ty prachy přijde. Ekonomika je vyždímaná houba. Houba musí přijmout nejprve tolik vody, aby se nacucala a pak je teprve mokrá. Ekonomika taky. Každý podniky, který požádá o záchranný kruh má spoustu dluhů. Dostane-li podporu má na vybranou. Buď zaplatí všechny dluhy a bude na nule a nebo to dá do rozvoje a pak je to poškozování věřitelů. V tom mají pánové z ČNB pravdu.

Jsou-li v naší ekonomice podniky vzájemně zadlužené do výše asi 200 mld., Neznamená to, že v ekonomice 200 mld. Chybí. Vzájemné zadlužení je zřetězené a je dost možné, že v ekonomice chybí jen 100 mld nebo méně. V ideálním případě si představme, že do ekonomiky pustíme těch 100 mld. Korun. Dáme si práci a nalezneme co nejdelší řetězec dluhů s dodržením pravidla, že všechny prostředky obdržené od dlužníků použije podnik na zaplacení svých vlastních dluhů. V tom případě se, od posledního dlužníka vrátí státu těch 100 mld. Zpět a všechny subjekty budou bez dluhů mezi sebou. Ekonomika se však ani nepohne. Ani nahoru, ani dolů. Stát má sice zpět 100 mld., ale to jsou jen ty, které měl u podnikatelských subjektů jako dluh, to nejsou ty čisté, které tam vrazil.

V druhém případě zapomeneme na přísná pravidla a těch 100 mld. necháme vplout do ekonomiky bez pravidel. Zaručuji výsledek. Podniky si budou dlužit 300 mld. A ekonomika se nepohne taky. Proč taky?

Ale vraťme se k zlatému pravidlu. Není to pravidlo, je to rovnice. Obyčejná, matematická a je k ní potřeba akorát sčítání a znaménko rovnosti, Nic víc.

Ta rovnice se dá vyjádřit dvěma způsoby. Ten první odpovídá selskému rozumu a rozumí jí každý. Rovnice zní: “ Nedáš-li krávě nažrat, tak chcípne .” Ta kráva může být stát, podnikatel, státní podnik., banka, investor, nebo obyčejná kráva. Druhý způsob je více ekonomický, srozumitelný je však opět všem vyjma samolibým blbcům. Tak tedy ta rovnice říká, že vezmeme-li finanční prostředky a zakoupíme nějaký podnikatelský majetek například nemovitost, opravíme-li jej, investujeme do zařízení, zaměstnanců, režie, přičteme-li náklady na zboží a materiál, zaplatíme-li poplatky, daně a odvody, přidáme náklady na rozvoj, inovaci výrobků, reklamu a přidáme-li ve vší skromnosti, rozumný zisk, tak se tohle všechno musí rovnat příjmům. Ale reálným příjmům, ne fiktivním příjmům a ne příjmům v nedohlednu.

Tady si trochu odskočíme. Bude to sranda. Jednou z největších chyb posametových podnikatelů je absolutní neznalost ekonomických pojmů. Obrat, tržba, hrubý zisk, čistý zisk, zisk před zdaněním, pasiva, aktiva, peněžní toky, náklady na pracovní kapitál, atd. Většině rychlených podnikatelů to neříká nic dodnes. A co teprve úvaha, že jedním ze zdrojů pro budoucí investice jsou odpisy. Jsou snad odpisy nějaké zvláštní bankovky ? Nebo mi finančák založil tajný účet na který mě ty odpisy ukládá a dá mi je na konci roků ? Jo, aha, to jsou peníze , které ušetřím tím, že zaplatím nižší daň ? Jakou daň když nemám zisk ? Tak kdo mě ty odpisy ukradl ?

Normální je když.. Jenže co je to normální, že ? Tak tedy normální je to, že zaplatím veškeré náklady a co mě zůstane, to je zisk. Z něho zaplatím daně a zbytek mohu donést domů. Tak nějak by to probíhalo, kdybych měl na kontě v bance milión, z toho bych platil náklady, přibývaly by tržby a stav konta by osciloval kolem toho miliónu.

Život českého podnikatele je však složitější. Nemám nic, pozor jsem v roce 1992, teď už to nejde, a dovezu kamión zboží. Protože nemám na clo dám to do režimu dočasného použití, dříve také tzv. Celní záznam. Zboží není procleno a nesmím na něj šáhnout. Nešáhnu-li, pak neprodám, nemám tržbu nemám na to zboží, na clo, atd. Tak tedy prodávám, postupně platím zboží, taky z toho žiji, platím telefony, benzín a někdy pak zaplatím i to clo. Je to takové české, dobrodružné, partyzánské, dopředné cash-flow. Uprostřed toho kolotoče ani nevím, jestli jdu na večeři z tržby, ze zisku, nebo za to ne-zaplacené clo. Postupně si navyknu, že tržba je to z čeho žiji, z čeho pak zaplatím náklady, o tom zatím nepřemýšlím. To bych prostě nemohl začít podnikat. A tak si zvyknu platit ty náklady později, později a ještě později, projde-li to, pak občas vůbec ne. A taky to jde. Funguje to jako perpetum mobile. České perpetum mobile. Možná české minus mobile, ale mobile.

A tak kolem roku 1993 žije rodina podnikatele v běžném dnu z toho co dnes prodá na krámě, jak by řekl děda. To zboží co dnes prodává zaplatí z toho co prodá zítra. Režii, benzín a telefon zaplatí z toho co prodá pozítří, clo z toho co prodá popozítří, další den je třeba jít na večeři. A daně ? Proboha!. To už je tu pondělí a tedy den z kterého živím rodinu. Na ty se daně prostě nevydělá. Proto je hlavní tržba. Tržbu mám prostě nejraděj. Z tržby můžu pozvat obchodního partnera na večeři. Ze zisku ne. Zisk je imaginární platidlo.

A tak se z tržeb opraví dům, postaví se bazén, koupí se auto a jede se na dovolenou. Už ve škole nás učili, že číselná osa má uprostřed nulu. Do mínusu i do plusu je stejné nekonečno. Tak proč přetěžovat tu kladnou část. Absolutní velikost úsečky je stejně velká, ať jde do mínusu či do plusu. A večeře je jen úsečka. Že už ta nula vpravo není vidět ? Nevadí. To spraví další tržba. Jinými slovy, tak vznikaly prvotní, druhotná a všechny následné, platební neschopnosti. Snad lépe řečeno platební nechtěnosti.

Ale vraťme se k rovnici. Rovnice, to jsou přesná čísla a operátor rovnosti. Ten se oklamat nedá. Dá se vykouzlit ztráta, dá se vykouzlit pohledávka, ale rovnost ne. Rovnost je rovnost.

Proto pojďme rovnici pečlivě zkontrolovat. “Máme tam náklady na školení bezpečnosti práce, školení řidičů? Máme tam náklady na všechna pojištění v dostatečné výši? Máme tam náklady firmy na účast na výstavách a na návštěvy výstav našimi zaměstnanci. Máme tam náklady na mikulášskou besídku pro zaměstnance? Máme tam náklady na údržbu a opravy budov, plotů a venkovního osvětlení, jsou tam náklady na revize, kominíka technické kontroly aut? Máme tam náklady na vývoj, předplatné na noviny, časopisy, včetně zahraničních? Máme tam náklady na úhradu ztrát vzniklých neprodejnosti části zboží, máme tam náklady na slevy, inzerci, reklamu? Jsou tam náklady na občerstvení hostů, ubytování zahraničních partnerů, jejich pohoštění a pořízení darů? Máme tam rezervy na havárii služebního vozu či vykradení prodejny? Pojišťovna zaplatí škodu se zpožděním a jistě ne celou. Jo všechno tam máme!”

To je dobře, to je jistě naše obchodní marže alespoň 40 % , že? Jo není? Že na to nezbylo v rovnici místo? Tak skončeme s podnikáním. Jsme totiž u jádra věci. Úplně všechno jsme postupně nastavili v ekonomice podle našich představ. Nastavili jsme především inflaci. Tím jsme začali. Pak jsme nastavili zisky ČEZ, Telecomu, Eurotelu, prodejcům benzínu, nafty, vody, odvody státu. Dodavatelé odstřihatelných služeb jsou v suchu, ti se bát nemusí. Další náklady, ceny služeb a zahraničního zboží se zase chytli cenové úrovně v zahraničí. Letecká doprava, ceny léků, ceny aut a zahraničních výrobků, to vše inklinovalo k úrovni cen v zahraničí. Jsme na pozici. Všechno je nastaveno. Všechno?

A tak jsme nakonec zapomněli na jedno: Na mzdy a platy. Jak se má ta naše rovnice vyrovnat s pravou a levou stranou ? Jak nám to má vycházet, když všechny náklady jsou skoro stejné jako v ES a jenom ty blbé platy jsme si nechali 3 x menší. Blbá rovnice. Je třeba něco změnit aby platila. Náklady? To nejde. Výstupní ceny, to také ne, jsme v reálné konkurenci s výrobky ES a také pozor na inflaci. Něco se ale změnit musí, je to rovnice! “Už to máme”, zvolali jsme sami podnikatelé. “Snížíme míru zisku, to je ono”. Nějak to přežijeme.

Jen tak mimochodem. Jsou obory v kterých by podnikatel v zemích ES nepodnikal s marží nižší než 100 % i více.

Jak na snížení míry zisku? Dobrou metodou jsou například slevy. Slevy jsou nejlepším marketingem. Dám-li slevu porazím konkurenci. A tak vznikají kluby, karty, nálepky na dveřích obchodů a všichni si všechno dáváme se slevou. Já mám na to jednoduchou metodu. Když ke mě přijde zástupce takového spolku s zelenými kartami a slevami a začne povídat, nevyhodím jej. Snažím se mu domluvit. Tak asi po hodině odchází, má místo zelené karty se slevou 10 % kartu červenou, moji kartu, s příplatkem 20 % a mumlá: Já blbec, ten mi to vysvětlil, ne slevy ale dávat si víc ! Když přijdu já k tobě a ukážu červenou kartu dáš mi cenu o 20 % vyšší, když přijdeš ke ty ke mě, bude to stejné, zaplatíš mi o 20 % víc. A pozor! Z těch 20 % navíc budeme žít a podnikat. To je fór! Manželka bude mít radost. Konečně to podnikání dostalo smysl.

Prostě a jednoduše, nepřijmeme-li zákon, že podnikat se smí je s marží nad 40 % v obchodě a nad 60 % ve výrobě, nikdy se z toho nedostaneme. Německo je jen jedna velká domluva, že si všichni budou navzájem za všechno dávat třikrát víc než to stojí. A možná ještě víc. Pak zbude i na daně, zdravotnictví, dotaci dopravy, na kulturu a sport.

Nejsmutnější na tom je, že jsme si tu chybu v té rovnici udělali sami. V touze podnikat a přetrumfnout konkurenci jsme ubírali na zisku až nám nestačil ani na přežití. Marže skládačů počítačových konfigurací dosahuje dnes i 2 až 3 %. To skutečně nemá obdoby nikde ve světě. V Česku jsou pak počítače nejlevnější na světě, podnikatelé asi nejblbější. Pak se nemá software krást. Na jeho legální nákup nikdo nemůže mít.

Podívejte se ty skutečné kapitalisty. Informační systém podniku SAP R3 v tom nejmenším provedení stojí kolem 5 mil. Korun. A nikdo se s vámi nebaví, žádné zelené karty, žádný klub NOVA prostě “ pětku “. A to ještě roční údržba stojí tak půl melounu. To že není vůbec důvodné aby ten systém stál 5 mil.? Nevadí, nekupuj. Skutečně kvalitní, všechna čest, dvoudenní konference o controllingu a reportingu pořádaná renomovanou rakouskou firmou v luxusním pražském hotelu stojí 19 tisíc. A takových konferencí byste potřeboval stihnout tak 5 do roka. Audit od KPMG stojí minimálně 1 mil a více. Že byl zisk vaší akciovky jen 2 mil., Nevadí, KPMG není pro vás. Aktivní účast na zahraniční výstavě přijde vaší firmu tak 500 tisíc. Zapomeňte. Zkuste si požádat o založení účtu u CITY Bank v Praze. Odejdete jak zpráskaný pes. Jste sklo. Naprosto čiré sklo. To že podnikáte, to nikoho nezajímá. Položíte-li se vy s vaším firmou a položí-li se dalších 300 podnikatelů v okolí, nikdo to nezaregistruje. ŠKODA Mladá Boleslav, VERTEX, Telecom, Eurotel, STE, plynárenské podniky, velkoprodejny potravin, to jsou borci, vy jste nula pane. Střední třída? Co to je?

Hodit však za hlavu to, co měla být střední třída však není rozumné. Nefunguje-li střední podnikání, nemohou prosperovat ani velké podniky, osobní ani nákladní doprava, služby, restaurace, zábavní podniky. Nemůžou také prosperovat banky. Ať již to banky chtějí, nebo nechtějí, jsou vždy součástí podniku nebo projektu, který financují. Jsou vlastně tichým společníkem a profitují na části zisku tohoto podniku. Jestliže by měl někdo mít eminentní zájem na úspěšnosti podniku, měla by to být úvěrující banka. Každý měsíc by měl být úvěrový pracovník v podniku a ptát se: “ Nepotřebujete pomoci? Nějaký kontokorentek, akreditívek, rychlejší bankovní převod, nepotřebujete podpořit nějakou leasingovou společnost, která financuje vaše odběratele? Ne? Tak já zase přijdu zase, a kdyby něco zavolejte, pomůžeme překlenováčkem, restrukturalizací splátkového kalendáře nebo jen radou, jsme v tom namočeni s vámi.”

Banka by měla především poznat dobrý projekt. Bohužel v prostředí minimální míry zisku, špatné platební morálky, vysokých úrokových sazeb, nedostatku úvěrů pro naše odběratele a leasingové společnosti, které nám pomáhají financovat odbyt, při celkové nedostatečnosti ekonomiky, nemůže být kvalitních úvěrů. Je to matematická pitomost. Banky prostě nemají šanci poskytovat bezpečné úvěry. Leda tak Telecomu, podnikům se státními zakázkami a některým jistým zákazníkům, například těm se zahraniční účastí. Že těm ale mateřská firma v NSR platí účast na výstavě v Mnichově, že jim dodává veškeré firemní tiskopisy, pomáhá platit reklamu, marketing, zajišťuje odbyt? Mají štěstí, rovnice se jich netýká.

Mimo jiné. Když jste přišli do banky pro úvěr před lety, banky se ptaly, máte-li ručení nemovitostí. Prahly po nemovitostech. Dnes mají zcela nový fór. Po krátkém úvodu vám úvěrový referent sdělí, že musíte přinést závazné objednávky od odběratelů, solidních odběratelů, na vaše zboží. Co je to v dnešní ekonomice závazné? Jak uzavřít tuto smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jak prokázat, že zákazník zaplatí, když to neví nikdo, natož on? Jak to udělat, když chcete vyvinout výrobek zcela nový, máte nějaký zahraniční vzor, chcete jej vylepšit, zlevnit a tedy jej ještě nemáte vyroben, nemůžete jej nabídnout, natož přinést závaznou objednávku? Připadá mi to jako kdyby po vás chtěli při porodu vašeho syna jeho školní tašku do první třídy s podepsanou žákovskou knížkou, že byl den předtím nemocný. Opět vajíčko, slepice nebo kráva. Naši předkové říkávali, vedeni selským rozumem, že chceš-li zabít prase, musíš jej nejdříve vykrmit.

Navíc to banky hodně přehnaly. Kdyby jsme si pozpátku spočítali co všechno Česká spořitelna sponzorovala, kolik dala za reklamy, za kolik si postavila a vylepšila nemovitosti a jak je vybavila technikou a kolik stály interiéry, manažéři a sekretářky, asi by jsme došli k číslu tvořícímu podstatnou část její ztráty. Také bych si chtěl ve firmě, která má ztrátu 50 miliard opravit sídlo za několik miliard, jako ČNB.

To s těmi náklady je obecně platné. Dovolí-li si pojišťovna Kooperativa zaplatit v Hospodářských novinách několikrát po sobě dvě plné stránky, na jednu dát fotografii ruky s dvěma prsty textem “ Ze dvou “, a na druhou dát fotku ruky s jedním prstem a textem “ Uděláme jedničku “, to vše doplněné informací že se česká a moravsko-slezská část pojišťovny spojuje, patří jejímu vedení obrovský kopanec někam. Malý podnikatel, který si za celý rok nedovolí dát do těchto novin jediný inzerát, protože na to nemá se musí nechat pojistit a v ceně pojistného uhradit zvýšené náklady pojišťovny v který je i náklad na uvedený veleinzerát. Ani nepátrejte, kolikrát to udělala Česká spořitelna a jiné banky, Eurotel, Telecom, ČEZ? Čest jejich památce. Pamatuji si, že ještě nedávno věnoval Česká spořitelna několik sanitek. Taky bych na to rád měl, když mám na kontě mínus. Střadatelé co mají v České spořitelně uložené peníze, mají štěstí, že nerozumí účetním výkazům. Jejich uložené peníze jsou v těch sanitkách a ty má zaplatit podnikatel vysokými úroky z úvěrů. Ještě štěstáí, že jej nedostane. To není rozumný kšeft v období nedostatečnosti. Mělo by to být jinak. Kvalitní podnikatelské prostředí umožní rozvoj ziskových firem. Tyto firmy posílí daněmi stát. A ten pak zaplatí ty sanitky. Budou-li v budoucnu bohatí všichni, může ty sanitky kupovat kdokoliv. Ale ne teď. Je to přenášení nákladů na ty kteří se nemohou bránit.

Říká se, že pomůže když se banky zprivatizují. Blbost. Ani zprivatizovaná banka nevylepší podnikatelský záměr s nízkou mírou zisku. Kdyby to tak bylo, tak by třeba Čalfova IC banka s malajským kapitálem půjčovala jako divá. A co bývalá Agrobanka, dnes GE Capital Bank, a.s.? Ta je zprivatizovaná, má kapitál, ale půjčovat stejně nebude. Dokonce i image svých budov nezměnila. To aby vypadala stějně chudá jako byla Agrobanka. Privatizace nepomůže. Pomůže jedině přestavení parametrů ekonomiky. Jak na to však nikdo neví. Jakákoliv podpora podniků se státní účastí, skončí naprosto jistě na kontech manažérů, v jejich soukromých podnicích, prostě jinde než ve výzkumu a vývoji nových výrobků. Náklady už nikdo nesníží, koupěschopnost sama nevzroste. Jsme v pasti ekonomické malosti, připrcatěných balíčkových opatření a investiční a finanční nedostatečnosti podniků, bank i státu. Ekonomická rozhodnutí neexistují, jsou jen politická a ještě blbá. Stát si neporadí s dopravou, zdravotnictvím, školstvím, armádou, natož se svým podílem v bankách a podnicích.

Přitom to jsou opět jen rovnice. Rovnice s levou a pravou stranou, jejich řešení v době počítačů, simulačních a optimalizačních programů by nemělo být problémem. Ale je. Vysvětlení je jednoduché. Politická a odborná rozhodnutí v těchto oblastech by museli vydat ti, kdož jsou systémem vlastních skrytých účastí a lobbyistických uskupení, rodinnými svazky, osobními vztahy a svojí prokazatelnou neschopností v čase minulém, za tento stav odpovědni a kdo by každou konstruktivní změnou utrpěli snížením svých budoucích profitů.

Jak jinak je možné že například ve zdravotnictví, v systému, který má svůj výstupní, realizační cenový strop přesně stanoven a zmražen, čili si nemůže diktovat ceny svých výkonů a služeb na výstupu, se musí veškeré vstupy brát z tržního prostředí. To je přece ekonomická nestvůra. Na cestě do ordinace jsou veškeré léky prosévány dodavatelskými eserróčkami, v nemocniční kuchyni vaří soukromé, ziskové, společnosti, zdravotnické přístroje jsou dodávány se značným ziskem, který teče do soukromých rukou. Úklid, služby pro nemocnice, to vše je tržní a ziskové a samotné zdravotnictví je na tom špatně, protože náklady rostou. Výstupní ceny jsou však státní. To se přece nemusí nikomu vysvětlovat. To je předem jasné že to nejde. Nemůže to jít. Rovnice je rovnice. Z prdu kuličky neuděláš, říkávala babička.

Na vstupu zdravotní péče měl být státní zásobovací podnik. Veškeré léky a zdravotnický materiál, přístroje a vybavení měly jít do státní zdravotní péče bez zisku a soukromým lékařům s menším příplatkem a šlo by to. Jak k tomu přijde soukromý podnikatel, když v odvodech na zdravotní pojištění platí část nájmu ordinace lékaře od obce nebo od soukromníka? Platí také část zisku dovozcům léků, společnostem které v ordinacích a nemocnicích uklízejí, vaří a vytváří si zisk. Hradí také část zisku Telecomu, STE, plynárnám, atd., za služby nemocnicím. A nebo by mělo být celé zdravotnictví tržní. Na vstupu i na výstupu?

Podívejte se však do vlastnické struktury společností, které na zdravotnictví parazitují. Jsou to bývalí řídící pracovníci OÚNZ, hospodářských správ nemocnic, lékárenské služby, jsou to příslušníci jejich rodin, známí, atd. Řada z nich pracuje v těchto nemocnicích a navíc se účastní na podnikání těchto parazitujících společností.

Je to jako kdybych domů donesl nákup potravin a členům rodiny bych je pak prodával se ziskem. A všechny ty parazitní zisky platíme my podnikatelé ze zdravotního pojištění. Ukrutnost!

Velice jsem si oddechnul, když nebylo schváleno placení školného. Představte si, že je školné a student si vytvořil za období studia dluh 10 tisíc. Přijde k podnikateli, ten to zjistí a uvažuje. “Když ten nový mladý inženýr bude splácet ten úvěr, bude jeho reálná mzda o to menší. Budu mu muset o něco přidat, aby nežebral o svačinu”. A to školné zaplatí ve skutečnosti podnikatel. A nebo si radši vezme inženýra bez dluhu a absolventi půjdou na pracovní úřad.