AMAVET Edovacesta.cz SPDev.cz NEXTtwenties.cz AMAVET Šumperk Robo club Eda Shop
Asociace pro mládež, v du a techniku AMAVET, z.s. Praha
Zrcadlo
  AMAVET Šumperk
   Revolu n 3/5 Tel. 733 697 155
 
  
 
 
 
 
 
po  tadlo.abz.cz
Rychlý výběr:  
Aktuální sdělení - nepřehlédněte !
Chce Putin ukončit válku?
12. duben 2022  

Analytický konsenzus na Západě je, že Putinovo rozhodnutí napadnout Ukrajinu byla obrovská chyba, které nyní musí litovat. Útok byl nákladným selháním a Putin nyní hledá únikovou strategii. Nejnovějším důkazem je ruský ústup z Kyjeva s náznakem posunu k omezenějším válečným cílům – dobytí Donbasu. Na tom, zda je tento obrázek správný nebo velmi špatný, velmi záleží. Bude určovat západní politiku – založenou na vnímání toho, kdo "vyhrává" – a tedy jak se tato válka bude vyvíjet. Ještě důležitější však je, že se týká dlouhodobých strategických rozhodnutí vyžadovaných od západních vůdců, neboť světová stabilita balancuje na pokraji chaosu. Žádná chyba Představa, že útok na Ukrajinu byl chybou, předpokládá, že Putin vnímal, že má na výběr. To je zvláštní věc věřit o autokratovi, který měl po mnoho let neustále jasno o své absolutní červené čáře: žádná další expanze NATO nebo EU na východ na ruský "dvorek". V roce 2008 zaútočil na Gruzii a v roce 2014 na Ukrajinu, aby tomu zabránil. Proč by to mělo být v roce 2022 jinak? V Putinových záznamech není nic, co by naznačovalo blafování myšlení, a všechno na něm naznačuje hlubokou – dokonce paranoidní – posedlost NATO. Z Putinova pohledu by skutečnou chybou bylo odkládat jednání na základě jasného a přítomného nebezpečí. Sám to řekl ve svém projevu z 24. února, kdy načrtl paralelu se Stalinovou chybou v letech 1940 a 1941, kdy šel "do velkých délek, aby zabránil válce ... až do samého konce". Podle Putinova vyprávění Sovětský svaz nedokázal provést "nejnaléhavější a nejzřejmější přípravy ... aby se bránila před hrozícím útokem". "Tuto chybu neuděláme podruhé," slíbil Putin, když jeho tanky vjížděly na Ukrajinu. Nemůže být pochyb o tom, že Putin byl přinejmenším naprosto přesvědčen o vojenské hrozbě, kterou viděl na Ukrajině narůstat, když se Kyjev přiblížil k NATO. To vše je popsáno v jeho notoricky dlouhém projevu z 21. února. Schopnost Ukrajiny "získat taktické jaderné zbraně" relativně snadno; Ukrajinská letiště modernizovaná "s americkou pomocí", která mohou přemístit armádní jednotky ve "velmi krátkém čase"; Ukrajinský systém velení a řízení je již "integrován do NATO"; nebo západní zbraně "pumpované" na Ukrajinu "ostentativně". Putinův zjevný pocit, že se ukrajinská obrana rychle zlepšuje, vysvětluje, proč zaútočil nyní, i když Ukrajina se ve skutečnosti nechystala vstoupit do Aliance. Vzhledem k tomu, jak válka zašla tak daleko, měl pravdu, když se obával. Rozšířený narativ, že Putin a ruský generální štáb očekávali snadný boj, nezapadá ani do obrovského množství mužů a vybavení rozmístěných na ukrajinských hranicích – včetně krematorií, polních nemocnic a krevních bank – ani do toho, co je známo o ruském předválečném rozsáhlém pronikání zpravodajských služeb na Ukrajinu. A je téměř nemožné, že "korelace sil" – ruský ekvivalent čistého hodnocení, typ analýzy nepřátelských armád – vypočítaná generálním štábem před válkou by zcela selhala v popisu transformace ukrajinských ozbrojených sil od roku 2014, která již byla na Západě hodně diskutována. Zatímco Ukrajina, která se vojensky stávala silnější, může vysvětlit, proč Putin nemohl déle čekat, neříká nám, proč čekal až do teď a neudeřil dříve. Zde jsou relevantní tři další body. První je, že Rusko podniklo významnou vojenskou kampaň v Sýrii od roku 2015 do roku 2020, kdy bitva o Idlib skončila dohodou Putin-Erdogan (některé ruské síly stále zůstávají v zemi); bylo by vrcholem pošetilosti začít druhou válku, zatímco by byla zapojena do jiné. Zadruhé, prezidentství Donalda Trumpa se zdálo – alespoň na chvíli – jako příslib americko-ruské politické dohody za podmínek přijatelných pro Moskvu, pokud by Trump vyhrál znovuzvolení; stálo za to počkat, jak se to vyvine. Za třetí, Rusko zjevně doufalo, že Minsk II bude realizován. Tato dohoda o příměří z roku 2015 obsahovala příslib autonomie pro "povstalecká" území Donbasu a zároveň je udržela na Ukrajině, což v podstatě dalo Rusku právo veta na vstup Kyjeva do NATO. Ukrajina ji podepsala se zbraní v ruce v roce 2015, ale dohoda byla také kontrasignována Francií a Německem a schválena rezolucí Rady bezpečnosti OSN: až do relativně nedávné doby to byla Putinova nejlepší sázka na dosažení jeho strategických cílů politickou cestou. Ale Zelenskyj, zvolený v roce 2019, přišel v pravý čas, aby zaujal pevný postoj k Minsku II – s podporou Západu – a všem bylo jasné, že tento proces se nepohne kupředu. Vzhledem k tomu, že tyto tři důležité faktory jsou v průběhu událostí mimo záběr a jak ukrajinská ukrajina sílí, není těžké pochopit, proč z Putinovy perspektivy – a jak varovaly západní zpravodajské služby – nastal čas posunout se směrem k totální invazi. Nedělat nic nebylo z jeho pohledu možné: touto cestou leželo členství Ukrajiny v NATO. A jakmile Ukrajina vstoupí do NATO – což je z Putinovy perspektivy jasná vyhlídka, a to ani k diskusi spojenců – její "taktické letectvo", které tam sídlí, by podle něj mohlo zasáhnout ruské cíle až do Kazaně. Ale největší noční můrou, podle jeho slov, bylo "riziko náhlého úderu" na Rusko: "hypersonické útočné zbraně" rozmístěné na Ukrajině by trvalo jen čtyři minuty, než by se dostaly do Moskvy. "Je to jako nůž do krku." Ať už si myslíme cokoliv, Putin jistě cítil – jak několikrát výslovně zopakoval ve svém válečném projevu – že budoucí zahraniční vojenská přítomnost na Ukrajině, která posune techniku NATO zhruba o 1000 kilometrů na východ, je pro Rusko "naprosto nepřijatelná" a dokonce "otázkou života a smrti". Mohl a nechtěl být vůdcem Kremlu, který ztratil Ukrajinu ve prospěch NATO. Všechny důkazy tak ukazují na skutečnost, že v Putinově vlastní mysli byla invaze poslední možností, jakmile dospěl k závěru, že neexistuje žádný jiný způsob, jak zajistit to, co považoval za životně důležitý ruský zájem, a že čas se krátí. Je-li tato interpretace správná, pak Putin nikdy nebude považovat válku za chybu bez ohledu na to, jak vysoké jsou náklady: už sám sebe přesvědčí, že jakýkoli jiný postup by byl pro Rusko horší – ba nezodpovědný – určitě v dlouhodobějším horizontu. Z našeho pohledu to může být úplně "šílené", ale to je zde irelevantní. Záleží na tom, jak Putin pohlíží na svůj vlastní hospodářský výsledek, protože – za předpokladu, že zůstane u moci – to bude určovat jeho kalkulaci nákladů a přínosů pro pokračování této války, stejně jako jeho skutečný zájem na jakýchkoli seriózních mírových jednáních. Žádné výčitky Pokud jde o jakoukoli lítost, kterou by Putin mohl mít v souvislosti se svým útokem na Ukrajinu, západní předpoklady mají tendenci soustředit se na silný zpětný ráz Rusku. Katalog bolestí, které Putinova válka přinesla jeho vlastní zemi, sahá od vojenských přes ekonomické až po diplomatické a skutečně sociální. Moskevské armády jsou poškozovány ukrajinskými silami, zatímco NATO je stále silnější a jednotnější v reakci na invazi s plným německým přezbrojením. Na ekonomické frontě ochromující sankce uvalené na Rusko ho v podstatě odpojují od západního finančního a ekonomického systému. Také spouštějí strategické oddělení Západu od ruských energetických dodávek. Krátkodobě je to pro Západ nákladné, ale myšlenka je taková, že ve střednědobém horizontu to zničí velkou část toho, co zbývá z ruských příjmů. Mnozí předpovídají, že budoucnost země se bude podobat budoucnosti Severní Koreje: izolované, autarkické společnosti s chudými lidmi řízenými brutální diktaturou, odříznutou od moderního západního spotřebního zboží a pokročilých technologií a nucenou spoléhat se na mnohem podřadné náhražky sovětského stylu. Darebácký národ, jeho kultura a občané účinně vyloučení z civilizovaného světa, nahlížení s podezřením a přesvědčení plné odpovědnosti za podporu vražedného kremelského režimu. Pro každou zemi a vůdce by takové katastrofální – a neočekávané – důsledky jistě vyvolaly lítost nad osudovým rozhodnutím, které k nim vedlo. Vladimír Putin má však opět velmi odlišný názor od západního analytického konsenzu, protože jeho hodnoty, logika a cíle jsou tak radikálně odlišné od našich. Pro Putina je tato válka mnohem víc než jen Ukrajina, protože Rusko není jen další mocnost. Vidí Rusko jako "civilizační stát", jehož boj není jednoduše "geopolitický", ale svým způsobem civilizační. Jeho odpovědnost tedy nespočívá jen vůči Ruské federaci jako suverénní zemi, ale i vůči Russkyi Mir, "ruskému světu", jehož plný význam a historický význam přesahuje otázky pouze "národních" zájmů nebo materiálních nepohodlí. Pro Putina je tato konfrontace posledním a nezbytným bodem zlomu se světovým systémem vedeným USA po studené válce, který poprvé odsoudil ve svém nechvalně známém mnichovském projevu v roce 2007. Konečným cílem – který Putin sdílí s Čínou – je ukončit západní dominanci v globálních záležitostech, a zejména dominanci západních hodnot, kultury a norem, které prostě nenávidí. V tomto kontextu Putin možná nevidí masový exodus západních společností a "liberálních", západně orientovaných Rusů z Ruska jako ztrátu, ale jako čistý zisk. V Rusku probíhá velká, zrychlená a samohybná de-westernizace, kombinovaná se sebeočištěním západních elit, které Putin teprve nedávno v televizi nazval "zrádci". Éra západního kulturního vlivu v Rusku je u konce; Euroasijská budoucnost země – vize formulovaná Alexandrem Duginem, Putinovým oblíbeným "filozofem" – právě začíná. Pokud jde o geopolitické a geoekonomické vyhlídky Ruska, Putin by mohl prozkoumat současnou obecnou situaci a najít – ze své perspektivy – mnohem smíšenější obraz, než by mohl naznačovat dominantní západní narativ. Zatímco kvůli západním sankcím ztratil více než polovinu ruských mezinárodních měnových rezerv, původní finanční válečná truhla, kterou Putin vybudoval, byla dostatečně velká, aby stále byly k dispozici stovky miliard, které by pomohly stabilizovat ekonomiku. A plný rozsah závislosti Evropy na ruské energii se stal zřejmým, zatímco vyšší ceny v důsledku války ve skutečnosti ženou více západních peněz do Putinovy pokladny. Je s podivem, že rubl získal zpět všechny ztráty a nyní je zpět na předválečnou úroveň za něco málo přes měsíc, z velké části poháněn Moskvou spojující rubl s energií a také se zlatem. Když Putin mluvil o své ambici vidět dolar ztratit svou dominanci jako globální rezervní měna, zdálo se to hloupé. Co se však stane, pokud více zemí začne následovat saúdský a indický příklad přechodu plateb – v těchto případech za energii – na jüany a rubly? Co se stane, pokud Rusko a Čína skutečně postupně vytvoří alternativní globální ekonomický systém doplněný například o samostatný mechanismus SWIFT? Uprostřed rétoriky lídrů G7 o tom, že "svět" je sjednocen proti Rusku, to v OSN odmítlo odsoudit více než 30 zemí (včetně Číny a Indie): společně představují více než 55% světové populace. Mnoho ruských průmyslových odvětví – některé velmi důležité, jako je letectví a elektronika – bude v pravý čas postiženo nedostatkem různých komponent. Putin však ví, že lze najít nové dodavatele, počínaje Čínou a Indií, které se dívají na značný ruský trh, který je nyní náhle osvobozen od západní konkurence. Ruský lid bude samozřejmě trpět, ale je zvyklý na těžkosti. Jejich víra – z velké části – ve spravedlivou věc a velký osud Ruska, jak je rámuje kremelská propaganda, je udrží v chodu. Mezitím se posílila Putinova prestiž mezi nepřáteli Ameriky. A je jich mnoho, po celém světě. Žijeme-li v západní bublině, snadno zapomínáme, kolik nenávisti, pohrdání, závisti nebo přinejmenším lhostejnosti existuje mezi cizími kulturami globálního Jihu k liberálním hodnotám – zejména v jejich pokřivené postmoderní podobě – a ideálům demokracie a svobody, které jsou tak drahé Evropanům a jejich blízkým zámořským bratrancům a přátelům. Smutnou realitou je, že pro mnoho lidí, z nichž někteří jsou našimi krajany zde v euroatlantickém prostoru, je Putin outsiderem, který se utká s násilnickým americkým impériem. Tím, že Putin svým úderem na Ukrajinu překročil Rubikon, udělal něco mnohem škodlivějšího, než je zahájení krvavé války: prolomil tabu a ukázal, že západní řád lze zpochybnit. Proto Boris Johnson trvá na tom, že "Putin musí selhat": britský premiér chápe, že cokoli jiného než jasná ruská porážka na Ukrajině zasadí smrtelnou ránu životně důležité auře nevyhnutelnosti západního projektu, jak to pravděpodobně udělal Brexit EU. Přidejte k tomu všemu masivní nárůst Putinovy popularity v Rusku, spojený s úplným zničením všech zbývajících svobod včetně svobodného tisku, a čeho má Putin skutečně litovat? A pokud ničeho nelituje, proč by chtěl mír a "normalizaci" vztahů se Západem – i kdyby se to mělo někdy nabídnout – když nyní uvedl do pohybu tak rozsáhlý projekt, dlouho připravovaný, aby konečně vedl mezinárodní vzpouru proti západnímu řádu? Žádné selhání Ale na ničem z toho nezáleží a vše je pro Putina ztraceno, pokud na Ukrajině vojensky selže. Vše závisí na průběhu války; absolutně si nemůže dovolit "prohrát" v žádném smyslu toho slova. To je důležitá věc, kterou musí západní politici pochopit, když posouvají hranice své podpory Ukrajině. Jak vstupujeme do šestého týdne války, děje se toho hodně, přičemž západní spojenci jsou povzbuzeni analytickým konsensem, že Putinova kampaň již byla nákladným fiaskem a jeho armády jsou na ústupu. Nedávné ruské ústupy z okolí Kyjeva a dalších míst jsou považovány za znamení přiznání selhání. Stojí za zmínku, že tento příběh vychází ze západní strategické a analytické komunity, která za posledních dvacet let poskytla dostatek důkazů o své nekompetentnosti, obecně řečeno (samozřejmě existují výjimky). Mnozí z vysoce postavených komentátorů jsou dnes titíž lidé, kteří buď obhajovali katastrofální války v Iráku a Afghánistánu(včetně ponižujícího ústupu v loňském roce), nebo nás do nich zavedli; kteří byli zapojeni do zpackaných intervencí v Libyi a Sýrii, které vyvolaly občanské války a nové generace teroristů; kteří byli zcela překvapeni ruským obsazením Krymu v roce 2014 a vzestupem ISIL; a jejichž argumenty, politika a rozhodnutí na strategické úrovni umožnily vzestup Číny a nyní zcela nedokázaly odradit ruskou invazi na Ukrajinu. Vezmeme-li v úvahu historii západních politiků a stratégů po 9/11, jejich definitivní prohlášení by tentokrát měla být brána se špetkou soli. Alternativní – ale nepopulární – čtení dosavadní ukrajinské kampaně by nejprve zpochybnilo rozšířený předpoklad, že Putin doufá, že se zmocní Kyjeva a za pár dní válku ukončí. Nestalo se to, takže je to bráno jako důkaz selhání. Ale faktem je, že nevíme, jaký byl původní plán generálního štábu; teorie "dva dny do Kyjeva" je odvozena z raných – a zpackaných – leteckých útoků a nepodporovaného obrněného útěku směrem k městu. (Stojí za to připomenout, že sám Putin v roce 2014, kdy ukrajinská armáda byla jen stínem toho, co je dnes, řekl, že by mohl být v Kyjevě "za dva týdny", kdyby chtěl; není jasné, proč by si nyní myslel, že by to mohlo být provedeno za dva dny.) Pravděpodobnější je, že tato forma blitzkriegu byla pouze plánem A: použití operačního překvapení k zajištění klíčových výhod nebo dokonce, s trochou štěstí, vyvolání širší ukrajinské paniky nebo kolapsu. Nepodařilo se to – i když není jasné, jak blízko to bylo k úspěchu, například na letišti Hostomel – v neposlední řadě proto, že překvapit své vlastní vojáky skutečnými útočnými rozkazy a nedovolit jim psychologicky se připravit se může vymstít, jak se zdá, že se to stalo zde. Ale Rusko mělo také plán B pro případ, že by první nefungoval: to je důvod, proč tam byly nasazeny všechny ostatní ruské armády a posíleny jednotkami z celé země. Hlavní kampaň, která následovala – nedávno označovaná ruským ministerstvem obrany jako "první fáze" "zvláštní operace" – viděla Rusy zaútočit na řadu os a obsadit velké kusy ukrajinského území: zhruba o velikosti Anglie, celkem. Kromě Chersonu a Melitopolu nebyla dobyta žádná velká města: Kyjev, Černigov, Sumy, Charkov a Nikolajev zůstaly napůl obklíčeny, zatímco Mariupol byl obléhán, ale ne dobyt. Opět je to považováno za důkaz ruského selhání, ale titíž lidé, kteří toto tvrdí, také uznávají, že počet ruských vojáků vyslaných k obsazení měst se stovkami tisíc nebo miliony obyvatel byl zcela nedostatečný pro předpokládaný úkol. Omezený výkon ruského letectva, které nezískalo plnou kontrolu nad oblohou a podniklo poměrně málo letů s blízkou leteckou podporou, bylo také považováno za selhání. Pozorovatelé jako Institut pro studium války zjistili, že je těžké vysvětlit takové začínající operační "chyby" ruského generálního štábu s dlouhodobou reputací excelence právě v operačním umění a s významnými nedávnými a úspěšnými zkušenostmi s kampaněmi – zejména v leteckých operacích – v Sýrii. Na druhou stranu, analytici na naší straně jsou často vězni západní vojenské doktríny a posuzují výkon na bojišti prizmatem západního způsobu válčení: silné spoléhání se na vzdušné síly, aby uvolnili cestu pozemním silám, velmi sofistikované kombinované operace a extrémně vysoký zájem o omezení vlastních obětí, s vědomím, že i jeden mrtvý voják se stane národní událostí v západních zemích. Je tedy možné, že naše strana špatně posuzuje, co Rusové dělají, když na kampaň Moskvy aplikuje poněkud nedostatečný analytický rámec? Například v ruské doktríně má letectvo druhořadou roli a nastolení vzdušné nadvlády nemusí být nutně životně důležitým cílem. Postup pozemních sil je primárně podporován dělostřelectvem, nikoli letectvem. Přesto je faktem, že Rusové výrazně degradovali ukrajinskou protivzdušnou obranu, stíhací flotilu a infrastrukturu a zdá se, že operují poměrně volně na východě nad Donbasem. Abychom pochopili operační realitu na úrovni bojiště, stojí za to podívat se na tuto kampaň z ruského hlediska, informovaného tím, co víme o ruské vojenské historii, psychologii a strategické kultuře. Podle Putinova vlastního svědectví a jeho ministerstva obrany a z toho, co víme z otevřených zdrojů, největší a nejlépe vybavená část ukrajinských ozbrojených sil byla a je umístěna na východě, na frontě Donbasu. Jejich zničení bylo nyní oficiálně uznáno za hlavní cíl Ruska, ale pravděpodobně to byla strategická priorita od začátku, vzhledem k tomu, že jedním z Putinových deklarovaných cílů kampaně byla "demilitarizace" Ukrajiny. Toho nelze dosáhnout bez zničení hlavní vojenské síly protivníka. Putinovu dalšímu cíli, "denacifikaci", by také přímo posloužilo vítězství na Donbasu prostřednictvím eliminace otevřeně neonacistických ukrajinských ozbrojených formací jako Azov, S14, Pravý sektor nebo Aidar, které jsou rozmístěny na Donbasu a zejména v Mariupolu. Ale pokud byl Donbas pro Putina velkou výhrou, proč rozptýlit jeho síly a zaútočit i na všechny ostatní fronty? Stopy jsou ve vojenských faktech na zemi. Na jižní frontě byl ruský průlom z Krymu velmi úspěšný a zajistil tolik diskutovaný pozemní most na Donbas doplněný o významnou nárazníkovou zónu směrem k Chersonu. Útok na Nikolajeva nebyl nikdy řádně financován a ruské síly byly dále rozděleny, aby prozkoumaly dále na sever a také severovýchod směrem na Krivoj Rog. Převážná část původní krymské skupiny sil odešla na východ, aby pomohla u Mariupolu a na severovýchod, aby vyvinula tlak na pravé křídlo ukrajinské donbaské armády. Pokud jde o Charkov, tato těžce bráněná oblast chrání druhé křídlo těchto sil. Rusové se nepokusili zaútočit na město – druhé největší na Ukrajině – ale pokusili se ho obejít, s určitým úspěchem směrem k Iziu. Mezitím "povstalecké armády" LNR a DNR s pravidelnou podporou ruských sil postupovaly pomalu, ale stabilně na hlavní frontové linii Donbasu – uznávané jako nejsilněji opevněná v Evropě od západní fronty v první světové válce. Podíváme-li se tedy pozorně a v plném rozsahu, je těžké najít nějaké zjevné chyby v ruských operacích na východní a jižní Ukrajině. Naopak, podle všech tradičních měřítek to vypadá jako úspěšná – i když nákladná – kampaň, která je stále na cestě k dosažení svých cílů konsolidace krymského pozemního mostu a rozdrcení hlavní ukrajinské armády na Donbasu. Pokrok Ruska je pomalý – zejména na východě –, ale stabilní a neúprosný. Pokud jde o operace na severní Ukrajině, veškeré ruské úsilí bylo navrženo tak, aby podpořilo přesun na Kyjev na třech osách: sever-jih podél obou stran řeky Dněpr (přes černobylské a černonigovské oblasti) a ze severovýchodu široce přes Konotop. Rusové museli zaútočit na ukrajinské pozice u Sumy, protože to ohrožuje křídlo třetí osy jejich kyjevské ofenzívy. Ale Sumy, stejně jako Černigov, vydržel a přišpendlil významnou část ruských sil, které se měly podílet na obklíčení hlavního města, což umožnilo Ukrajincům zadržet útočníky u bran Kyjeva v oblasti Brovary. Mezitím Rusové také uvízli na západní straně Dněpru, částečně kvůli zuřivému ukrajinskému odporu, ale také kvůli mnohem obtížnější místní geografii, kompletní s nedostupnými řekami, zaplavenými pláněmi a omezenými zásobovacími trasami - jak ukázal příběh notoricky známého dlouhého konvoje. Na rozdíl od krymské, donbaské nebo charkovské fronty ruské operace na severu skutečně selhaly ve svém údajném cíli obléhat Kyjev. Dvě upozornění jsou však na místě. Za prvé, není zcela jasné, zda se ruské síly hodlají zcela stáhnout zpět do Běloruska; pokud si udrží předmostí přes obtížnou řeku Pripet v oblasti Černobylu, mohli by teoreticky později znovu zahájit svou ofenzívu na Kyjev. Ruský ústup na Černigovské frontě se také zatím jeví jako neúplný. Za druhé, není zcela jasné, jak Kyjev zapadá do Putinova válečného plánu, a proto jak velký strategický neúspěch to je. Bylo nezbytné rychle obsadit Kyjev, nebo to jen "stálo za pokus"? Bylo úplné obléhání na kartách, nebo to bylo rozptýlení? Pokus o "dekapitační útok" na Zelenského vládu a útěk do Kyjeva v prvních dnech války jistě naznačují skutečnou ruskou ambici zhroutit ukrajinský odpor úderem uprostřed počátečního šoku a zmatku. Ale zda neúspěch tohoto převratu znamená, že Rusové by pak nevyhnutelně chtěli zaútočit nebo plně obléhat město, na rozdíl od toho, aby ho jen ohrožovali, aby tam shromáždili ukrajinské jednotky, je diskutabilní. Jak mnozí pozorovali, dostupné ruské síly na severu byly zcela nedostatečné pro obklíčení – natož útok – obrovské metropole se třemi miliony obyvatel, jako je Kyjev, která je asi třikrát větší než Birmingham. Tedy pokud nebyl ruský generální štáb zcela oklamán a nemyslel si, že se Ukrajinci složí a nebudou se snažit bránit své hlavní město. Ale jak již bylo vysvětleno, selhání ruských zpravodajských služeb v takovém měřítku je téměř nemožné si představit, i když je velmi pravděpodobné, že jejich předválečná hodnocení ukrajinského odporu byla na mnoha úrovních chybná – zejména taktická – do značné míry. Navíc myšlenka, že Kyjev byl hlavním strategickým cílem ruské kampaně, je v rozporu se všemi ostatními výše uvedenými argumenty, které poukazují na Donbas jako na prioritu číslo jedna. Obojí nemůže být pravda: sledování dvou stejně důležitých strategických cílů současně tváří v tvář početně nadřazenému protivníkovi je elementární chybou. Ale pokud je jedna z těchto ofenzív ve skutečnosti trikem, jak odtáhnout nepřátelské síly od druhé, situace se jeví ve velmi odlišném světle. To by se mohlo zdát jako příliš velkorysá interpretace toho, co skutečně mohlo být jednoduše chybným výpočtem ruského generálního štábu, který nyní spěchá opravit. Nicméně pro to existují argumenty. Podíváme-li se na ruskou severní kampaň – jakmile počáteční bleskový útok na Kyjev selhal – jako na diverzní operaci na úrovni bojiště je to v souladu s konceptem maskirovky (vojenského podvodu), který se v ruské doktríně těší vysokému profilu. Ale to, zda to skutečně byl ruský operační záměr, je méně důležité, protože v praxi byl výsledek stejný: hrozba pro Kyjev – podobně jako ruská obojživelná hrozba Pro Oděsu – zajistila, že Ukrajinci museli zaměřit mnoho svých rezerv na hlavní město a klíčový jižní přístav, spíše než posílit Donbas. Podíváme-li se na důkazy a operační mapy, je obtížné s jistotou dospět k závěru, že ruská kampaň selhává vzhledem k množství ukrajinského území, které obsadila, a vzhledem k tomu, že je stále na cestě k porážce ukrajinské armády na Donbasu. Ale ještě jedno chápání "selhání", které je často zdůrazňováno v západních komentářích, se týká materiálních nákladů, které snášejí Putinovy síly. To do značné míry vyplývá z vlastní zdatnosti a statečnosti Ukrajinců a z vybavení a podpory NATO – zejména v datech ISTAR (Intelligence, Surveillance, Target Acquisition and Reconnaissance) odvozených ze vzdušného a kosmického prostoru. Ale také pochází z dlouhého seznamu taktických chyb ruské strany, což vedlo k velkým a dobře zdokumentovaným ztrátám. Obrněné lodě postupují bez podpory po exponovaných trasách, zranitelné zásobovací transporty bezohledně projíždějí sporným územím a v důsledku toho jsou přepadeny, nezabezpečená komunikace a špatná koordinace jednotek, malé používání elektronického boje (rušičky) a tak dále. Ať už Rusové dosud získali cokoli, Rusové za to zaplatili vysokou cenu, zatímco Ukrajinci ukázali, že je mohou i nadále těžce krvácet. To vše je pravda, ale je třeba mít na paměti několik důležitých bodů. I kdybychom měli věřit vyšším odhadům ztrát ruských pracovních sil a vybavení – které pocházejí z ukrajinských zdrojů – představují jen zlomek celkového vojenského potenciálu Moskvy, včetně rezerv. Existuje spousta dalších schopností, které Putin může ještě přinést do boje. A co je klíčové, ruský způsob válčení byl vždy náročný na oběti; představa, že válka zahrnuje strašlivé ztráty, je hluboce zakořeněna – a stoicky přijímána – v ruském vědomí způsobem, který západní mysl nedokáže pochopit. Žádná jiná země na světě nikdy nezažila hekatomby a destrukci, kterou rusko utrpělo, včetně toho, co je dnes Ukrajina, během Velké vlastenecké války. Je těžké to pochopit, ale když Putin vypustil válečné psy, Rusko se posunulo ke zcela jinému paradigmatu. A čím déle válka trvá, tím více bude ruské obyvatelstvo kroužit kolem vozů a mobilizovat se k její vlastenecké podpoře. Historicky, s Ruskem – stejně jako s Ukrajinou pravděpodobně – mají ztráty a strádání spíše přitvrzující než demoralizující účinek. Naopak, pocit blížícího se vítězství nedává vzniknout velkodušnosti, ale přebytku. Pokud jde o taktická selhání, Rusové je poměrně rychle řešili. Asi týden po válce začaly konvoje dostávat doprovod, zlepšil se průzkum a tak dále. Podle západních měřítek však ruská armáda zůstává a pravděpodobně zůstane do značné míry nekompetentní na úrovni jednotek i jednotlivců. V jejich vojenské historii tomu tak bylo vždy: ruská válečná mašinérie nikdy nebyla efektivní ani dobře řízená, ale spíše tupým nástrojem. Jeho postup je chaotický a vysoce destruktivní – jak pro něj samotného, tak pro nepřítele – ale jeho vojáci mohou přežít a bojovat po dlouhou dobu v těch nejvíce šokujících podmínkách. Psychologie ruského vojáka, dobře známá každému studentovi druhé světové války, je daleko od psychologie jeho západních protějšků, zvláště když je tlačena do extrémů. Kognitivní disonanci zde nejlépe ilustrují západní řeči o tom, jak ruské ztráty v řádu 5-10% činí jednotku "bojově neúčinnou" nebo kolik "odpočinku" potřebují vojáci po boji na frontových liniích. Putinovi generálové by mohli nesouhlasit: jejich měřítkem je Stalingrad, který jim dal jinou lekci o tom, kolik toho voják skutečně vydrží, pokud má prostředky k boji. Takže když se Vladimír Putin podívá na celkový vojenský obraz na začátku dubna 2022, pravděpodobně nemá pocit, že by jeho válka vůbec selhávala. Jeho perspektiva se liší od naší, zejména pokud jde o výpočty nákladů a přínosů. Cena krve a ztráty vybavení se ho nebudou týkat: je toho víc, co může hodit do ukrajinského mlýnku na maso. Ano, jeho nejlépe stojící armády byly tvrdě zasaženy a mnozí z těchto zkušených vojáků a důstojníků jsou nenahraditelní; další vlny rekrutů nebudou tak dobré. Ale Ukrajina má stejný problém a kromě toho takto Sovětský svaz vyhrál nad Němci. Putin si bude vědom Stalinova výroku, že "kvantita má svou vlastní kvalitu". Ponecháme-li stranou vojenskou schopnost, z operačního hlediska lze Putinovu kampaň nazvat selháním pouze tehdy, pokud budou použity konkrétní (západní) standardy a předpoklady, jako je rychlé obsazení Kyjeva nebo okupace celé země během několika týdnů. Vládce Kremlu, který ve své kariéře vrchního velitele dohlížel na více vojenských kampaní než kdokoli dnes žijící a všechny z nich byly v podstatě úspěšné – což je zde velmi relevantní bod – bude pravděpodobně realističtější, pokud jde o jeho vlastní harmonogramy a cíle. Ví, že dokonce i Wehrmacht a Rudá armáda dohromady potřebovaly více než měsíc, aby dobyly Polsko (které bylo asi o polovinu větší než dnešní Ukrajina) a dokonce i v roce 2003 trvalo silám vedeným USA s jejich bezkonkurenčními schopnostmi a technologiemi asi tři týdny, než si podmanily Irák. V každém případě objektivně řečeno ruská kampaň na Ukrajině dosud dosáhla řady důležitých výsledků. Obsadila významné území včetně strategických míst na jihu a severu; zničila velkou část ukrajinské vojenské infrastruktury od leteckých základen a prostředků protivzdušné obrany přes obranné průmyslové cíle až po sklady paliva a munice; zničila také ukrajinské námořní schopnosti a pravděpodobně i velkou část jejích obrněných sil (odtud Zelenského žádost o tanky). Z operačního hlediska je Mariupol téměř obsazen a ruské síly jsou připraveny vytlačit – ne-li uvěznit – ukrajinské síly na Donbasu. Naneštěstí pro statečné Ukrajince je nepravděpodobné, že by Putin dospěl k závěru, že jeho kampaň v tomto okamžiku vojensky selhává – Kyjev nebo ne. Bez konce Pokud Putin nevidí válku jako chybu, pokud nelituje – ale naopak, možná dokonce vítá odpojení od Západu – a pokud si nemyslí, že Rusko na Ukrajině vojensky selhává, jaké jsou pak vyhlídky na mír? Jak může tato válka skončit a jaká je cesta vpřed? Z Putinovy strany, na základě současné analýzy, můžeme realisticky očekávat pokračování války v jejích současných parametrech. Za jinak stejných podmínek – to znamená, že nedojde k žádné další eskalaci nebo intervencím ze strany vnějších stran – budou Putinovy armády pravděpodobně tlačit na postup a ničení ukrajinských sil, měst, infrastruktury, všeho s jakoukoli vojenskou hodnotou nebo vyžadovanou ruskou vojenskou logikou. Pokud jde o vojenské cíle, pravděpodobně sahají až k dobytí Oděsy a spojení s Podněstřím a možná dokonce – nakonec – ke zničení Kyjeva. Postup na Dněpr je téměř jistě součástí plánu; porážka ukrajinské armády Donbasu v nadcházejících týdnech – která není nevyhnutelná, ale stále pravděpodobná – by zhroutila celou východní obrannou linii Ukrajiny. Charkov a Sumy by pak mohly být izolovány jako Mariupol. Je to temná vyhlídka, ale není jasné, jaké další adekvátně vybavené zálohy by Ukrajinci mohli poslat do protiútoku nebo udržet zásobovací trasy do Charkova otevřené. Ale to vše bude nějakou dobu trvat. A je zde důležitá otázka, zda je čas na straně Ruska nebo Ukrajiny, zejména pokud se konflikt stane opotřebovávací válkou, což se téměř jistě stane. Existuje fundamentální asymetrie v tom, že válka je vedena na území Ukrajiny, takže všechny nevojenské náklady na zničení se týkají výhradně oběti. Předpokládá se, že ekonomika země v roce 2022 klesne o 35% a do této války jsme jen něco málo přes měsíc. Čím déle to bude pokračovat, tím více se Kyjev stane zcela závislým na svých západních spojencích, pokud jde o ekonomickou a zejména vojenskou pomoc. Ukrajinská zátěž bude stále více tlačit na napjaté finance západních zemí, které se již potýkají s postcovidovým oživením, vysokou inflací, vysokými cenami energií a samozřejmě náklady na péči o vlastní ukrajinské uprchlíky. Jak dlouho to může Západ politicky a materiálně udržet, to se může každý jen dohadovat. Jedinou cestou, jak z toho pro Ukrajinu ven, je buď porazit ruské ozbrojené síly v poli a vynutit si jejich ústup z ukrajinského území; nebo přijmout Putinovy mírové podmínky, jak radil izraelský premiér Naftali Bennett v prvních dnech války. Mezi tím je stále málo prostoru pro cokoli. I kdyby Ukrajinci degradovali vojenskou kapacitu nepřítele do té míry, že Rusko nebude moci dále postupovat a frontová linie se stabilizuje, budou muset přesto přejít do ofenzívy, aby znovu dobyli ztracené země: ale s čím? Pokud jde o mír, vnitřní politika Ukrajiny – zejména s masovým vyzbrojováním civilního obyvatelstva – znamená, že jakékoli přímé a formální územní ústupky Rusku, ať už na Donbasu nebo na Krymu, po všech těchto obětech a krveprolití nepřicházejí v úvahu. Každý, kdo by to navrhoval, dokonce i Zelenskyj, by byl považován za zrádce válkou zatvrzelými a dobře vyzbrojenými ultranacionalistickými frakcemi; za takových okolností je to klasický problém s mnoha historickými precedenty. Naopak Putin nemůže přijmout nic menšího než jasnou dohodu, kterou lze realizovat okamžitě; zkušenost Minsk II ho naučila (vzhledem k tomu, co víme o jeho myšlení), že jakékoli dohodě, která vymění současnou vojenskou výhodu za budoucí sliby, nelze věřit, takže je nepravděpodobné, že by souhlasil s jakýmikoli návrhy Zelenského na referendum – rozhodně ne v době, kdy ruská armáda může ještě bojovat. A pak má jaderné zbraně. Tragédie této války je doplněna cynickou představou, prosazovanou mnoha vlivnými osobnostmi, že vítězství nad Ruskem vyžaduje přeměnu Ukrajiny na nový Afghánistán, s odkazem na povstání, které porazilo Rudou armádu v roce 1980. To nechápe nejen operační a terénní rozdíly mezi Afghánistánem a Ukrajinou; ale také lidské a kulturní aspekty, které jsou ve hře. Je také třeba zdůraznit, že Rusové nyní okupují města jako Cherson a Melitopol na jihu po celé týdny a neexistují žádné známky vážného ozbrojeného povstání. Další otázkou by bylo, jak by bylo toto povstání na okupované Ukrajině zásobeno, vzhledem k tomu, že by hraničilo s Ruskem téměř na všech stranách, zejména pokud by byla oděsa obsazena? A konečně, příklad Čečenska stojí za bližší zvážení: pravděpodobné ponaučení, které si z něj Putin vzal, není jen to, že takové povstání můžete porazit – a Čečenci jsou jedni z nejtvrdších bojovníků na světě –, ale také to, že o dvacet let později budou bývalí partyzáni více než šťastní, že budou bojovat na vaší straně. V době, kdy západní politici zvažují své možnosti tváří v tvář této strategické situaci a humanitární krizi na Ukrajině, je zapotřebí více realismu a mimořádně pečlivé a multidimenzionální analýzy. Musí existovat jasné uznání, že chyby v tomto druhu hodnocení – věcí, jako je schopnost Ukrajiny "vyhrát" nebo potenciál Ruska "vzdát se" – nesou strašlivou cenu v krvi a pokladu. V nejhorším případě – což je nepravděpodobný, ale ne nemožný scénář – může Ukrajina skončit jako vnitrozemská, zdevastovaná země: jakási palestinská Gaza, která je zcela závislá na dobročinnosti zahraničních přátel, pokud jde o její ekonomické přežití, a bojuje v nekonečné válce nebo povstání, aby získala zpět své ztracené země. Tato vize je příliš trýznivá na to, aby se o ní uvažovalo, ale je nezodpovědné, dokud zůstává rizikem, jakkoli vzdáleným; je třeba se mu za každou cenu vyhnout. Na druhém konci spektra, je vyhlídka na to, že ukrajinské ozbrojené síly zcela vyženou ruskou armádu z Donbasu a Krymu, realističtější? To je klíčová otázka pro Západ. Pokud je odpověď záporná a pravděpodobný vojenský výsledek spadá někam mezi tyto dva extrémy, nebylo by to už horší než dohoda Minsk II, která byla na stole před válkou, a dokonce než to, co se zdá být na stole nyní v istanbulských rozhovorech (v podstatě ukrajinská neutralita a formalizace ztráty Donbasu a Krymu)? The hope must be that Putin will fold. All evidence, past and present, suggests that is a long shot both on account of his record and mindset, and on account of how the Russia-West confrontation is going. This is about much more than just the Ukraine war. Putin is engaged – together with China, we must not forget – in a struggle to remake world order. He is not interested in peace with the West, but he could potentially be forced into a wider settlement on favourable terms to us, that we can still shape from a position of strength and that would allow us to wait out his remaining time in power. But that requires a clear policy decision with buy-in from all key Western players. Potřebujeme lepší hodnocení situace, více upřímnosti – a především lepší strategii. Nic není u konce, dokud to neskončí; mnoho zdánlivě zoufalých situací v dějinách bylo zvráceno čirou odvahou a silou vůle a mazaností. V současné době však jen posilujeme minulé chyby a stavíme idealismus a politiku před tvrdohlavý realismus a bezohlednost, které potřebujeme, abychom se vypořádali s nemilosrdnými nepřáteli v zahraničí – stejně jako s ctnostmi signalizujícími, posedlými sebou samým a historicky negramotnými přáteli doma. Carter Edwards 3. dubna 2022

*  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *
Centrum AMAVET Šumperk
07. listopad 2018  

Už samotná budova AMAVETu dává tušit, že po změně vedení a absolutním restartu vzniká naprosto nové společenské místo, střihnuté technologiemi, inovacemi, robotikou, elektronikou, programováním, 3D tiskem, ale také společenskými akcemi propagujícími moderní technologické firmy Šumperska. Textil je asi nenávratně pryč a dřevo vám, přátelé , nyní již spoluobčané, protože já vám nedám pokoj, žere kůrovec! Je to smutné ale bohužel je to realita. Probuďte se do doby Průmyslu 4.0 a Internetu věcí. Vybudujte ze Šumperku nové moderní město, průmyslového typu se špičkovými technologiemi. Kontaktujte mně, pište, sdílejte na sítích.

*  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *
Hřiště pro robota Edisona
07. listopad 2018  

V Edisonu jsou schované nějaké programy. Program, který chcete zvolit, načtete do robota tak, že jej necháte přejet čárový kód. Viz vlevo. To znamená, že rozpohybovat robota lze i dětmi i v mateřských školách ... paf. Řada školek je má už ve své "Hračkárně" ... paf.

*  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *
A další, reálnější hřiště s překážkmi
07. listopad 2018  

Pár dřevěných latěk a mate polygon pro Edisona. Věřte, že je sním hodně legrace ale i vážné práce.

*  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *  *
Konec aktuálního sdělení



Lituji, ale nenalezl jsem žádný záznam ....




























 
.:  Daruj přes PyPal  :.
;
.:  N o v i n k y  :.






AMAVET z.s. centrum@amavetsumperk.cz